LITERÁRNÍ DÍLKA

Pokus o "memoár-román"

Wolfka

        Za války bydlel v Uhlířských Janovicích německý správce Wolf, dosazený sem úřadem říšského protektora. Byl to hulvát a ochlasta a jeho jedinou předností byla mladá manželka, pyšnící se mohutným poprsím. Naši tatíci (tenkrát jim bylo kolem osmnácti let) jí říkali "Žluté nebezpečí", podle jejího oblíbeného, křiklavě žlutého roláku, který nádherně konturoval mohutně vyvinutou hruď. Frau Wolf byla pěkná ženská a vědělo se všeobecně, že není žádná netýkavka.

         Ten večer se kamarádi mého otce sešli v místní hospodě a na přetřes přišla i paní správcová. Karel vyprávěl, jak s ním odpolednena  ulici již po několikáté nadějně koketovala a významně naznačovala, že se každý večer sama doma nudí, když chodí manžílek nasávat. Ten byl ostatně ten večer v lokále rovněž přítomen, a vypadal, že bude opět k nepotřebě. Po několika pivech se začal v Karlově hlavě rodit bláznivý nápad na noční návštěvu německé krasavice, jaksi za účelem prohovoření budoucích možných erotických rozkoší. Kamarádi mu to důrazně rozmlouvali, leč marně. Co hrozilo za války, za to, že se čeští kluci dobývali do německé ložnice, netřeba dodávat. Když však někdy kolem jedenácté usnul Wolf na hospodském stole, bylo rozhodnuto. Na cestu vzali ještě lahev rumu a vydali se k domku pod kostelíkem. Rozestavili hlídky podél plotu a Karel přeskočil vrátka. Připlížil se k okénku, zlehýnka zaťukal. Mladá paní spala zřejmě velmi tenkým spánkem, neboť téměř okamžitě se rozsvítilo světlo a otevřelo okénko.

          Podnapilý Karel brebtá dovnitř cosi lámanou němčinou a náhle se nečekaně nasouká do světničky. Okno se za Karlem zavře, světlo zhasne a ulice se opět ponoří do nočního ticha. Tohle nebylo domluveno a kamarádi za plotem rázem vystřízliví. Tři donedávna chrabrá srdce začnou tlouci jako o život.

     " Kluci, průser, ten je tak nalitej, že jí po první puse usne v posteli a až se Wolf vrátí, zastřelí ho, nebo na něj zavolá gestapo."

      "Nesejčkuj, Wolf pistoli nenosí a než se v hospodě probere, tak si Karel užije a Wolfka ho sama vykopne, měla by taky malér."

       Do těchto ponurých vět se náhle noční ulicí začnou ozývat šouravé kroky, provázené podivným mumláním. Jarda vyráží k rohu ulice a nad tím, co vidí, se mu rozklepou kolena a zuby mohutným stakanem. Správce Wolf se proti všemu očekávání neprospal do zavíračky a teď se šine, vrávoravým krokem prostředkem ulice k domovu. Čepici na stranu, sako přes rameno a pod vykasanou košilí, se ve světle pouliční lampy, proti všem předpovědím hrozivě nadouvá pouzdro s luggerem.

         Jarda stojí jako přimražený, neschopný slova ani pohybu. Vzadu za ním dva kamarádi, přilepení k Wolfově brance a uvnitř domu Karel ve Wolfově posteli. Chtěl by se rozběhnout a všechny je nějak varovat, ale nohy se nemohou odlepit od dlažby ulice. Ke všemu vrávorající Wolf zaregistruje v zorném poli stín a nezadržitelně se k němu vydává:

       "Servus mein Freund, hast du nicht zufällig etwas zum Trinken?" 

       "Ja, Ja, Herr Verwalter, ich habe hier noch ein wenig Rum.", brebtá Jarda a třesoucí se rukou podává Wolfovi láhev, kterou nějak zapomněl odložit z ruky.

         "Danke, junger Mann, du bist ein guter Bürger," zubí se od ucha k uchu Wolf a mocnými doušky loká z lahve. Když se na čtyři hlty propracuje ke dnu, nečekaně se mu podlomí již tak dost vratké nohy a padá po hubě na dlažbu. Okamžitě však stojí opět v pozoru a s omluvným gestem se otáčí a vyráží zpátky k náměstí. Rumový hlt mu zřejmě připomněl, že odešel z restaurace předčasně a tak se vrací dohnat, co zameškal.

         Jardův krevní tlak dosahuje infarktových hodnot, ale strach o životy kamarádů mu velí vyrazit zpátky k domku pod kostelíkem.

         "Wolf na trati, koukejte vykutat Karla a mažeme domů," chrlí ze sebe hlasitým šepotem.

         Kamarádi ťukají nejprve nesměle, posléze velmi důrazně na okno ložnice. V místnosti je tma a klid, ale vtom se rozzáří světlo a dokořán rozletí okenice. V okně se objevuje Karlovo obnažené ohanbí a ten za zpěvu "Sokolíků" močí do setmělé předzahrádky na záda vyděšených kamarádů.

         "Kehr zurück Karl, geh noch nicht weg.", ozývá se ze světničky nakřáplý témbr přiopilé dámy. To už je ale na Jardu moc. Vrhá se na čůrajícího, nahého Karla a nekompromisně jej strhává do záhonu. Zde jej tři páry rukou staví na nohy a vláčejí setmělou ulicí do bezpečí. Karel, který ve Wolfově  ložnici vypil ještě půl láhve slivovice, vesele vyzpěvuje. Cestou k domovu potkává vrávorající skupinka opět správce Wolfa. Toho už dnes podruhé a definitivně vypakovali z nálevny. Wolf "rozmlouvá s čerty" a je bez pistole, tu mu pro jistotu odebrali v hospodě pinglové. Zcela nahý Karel jej zdraví mohutným "Sieg Heil" a kamarádi mu marně zacpávají hubu. Wolf něco nesrozumitelně mumlá a skupinku té noci definitivně opouští.

        Karlovy svršky vyzvedl ráno od rozcuchané, mžourající Wolfky můj táta, když rozvážel mléko z dědova krámu. Oba hlavní aktéři nočního představení, správce Wolf a vilný Karel vyspávali opici do oběda.

Sláva, mám syna

        Narodil jsem se na jaře v devětapadesátém. V té době již říšský správce Wolf a jeho vilná ženuška dávno skončili v propadlišti dějin a dozvuků norinberského procesu. Josef Džugašvili se smažil v pekle, v našem městečku, se stejně jako v celé zemi kolektivizovalo zemědělství, oralo s předradličkou, bojovalo s imperialistickým broukem, plnilo plán pětiletky na 750% a lezlo do zadku dalšímu z nových spasitelů východních národů - Nikitovi Chruščovovi.

        Toho dne - 18. března ležela má matka na porodním sále v kutnohorské nemocnici a já se pomalu dral na svět. Můj otec slavil svátek všech Josefů na tancovačce ve Vlkové, v napjatém očekávání mého zrození. Očekávání však poněkud komplikovaném nervózním tračníkem a následnou akutní běhavkou. Díky ní se, na rozdíl od veselých kamarádů z mokré čtvrti až tak nebavil. Co půl hodinu navštěvoval nejdříve olemtaný hospodský záchod, aby hned nato svižně přeběhl náves na místní poštu, kde poštmistrová, korumpovaná lahví vermutu volala v pravidelných intervalech porodnici.

         Kolem jedenácté večer jsem vyplivl poslední doušek zteplalé plodové vody, opustil lůno své matky a spustil hurónský řev, který byl i bez telefonu určitě slyšet až na sále ve Vlkové. Před půlnocí už pila celá hospoda na šťastného otce a nového občana vlasti. Přípitky byly mohutné, tatík šel z objetí do objetí, a Karlovi Vojtíšků (právě tomu, který za okupace zachraňoval čest českého národa v německé ložnici) přišlo na rozum, že informace o narození nového lokálního velikána by měla být podána obyvatelstvu kvalifikovaně a dostatečně veřejně. I rozhodl, že když už je díky telemostu s  porodnicí otevřena v sobotu o půlnoci pošta, je nutno sdělit tuto novinu celému světu. Veselá partička (již bez mého šťastného otce, který upaloval domů, oznámit novinu svým a manželčiným rodičům) vyrazila na poštu. Tam přes zuřivý, leč marný odpor šéfpošťačky uvedli do provozu veřejný rozhlas a vyhlásili do ztichlé klidné jarní noci devětapadesátého roku, karlovými podnapilými ústy, že "sláva, ten pitomec Šibravů má syna, kluka jako buka, Nikita v Kremlu už neudrží meč ani moč a imperialistický vrah Eisenhower s námořní pěchotou okupuje Vlkovou".

        Vyděšená poštmistrová hrůzou  téměř omdlela a jediný místní estébák, probuzený Karlovým řevem z amplionů nevěřil svým vlastním uším.

         A opět, stejně jako před lety, zafungovalo Jardovo záchranné světélko" průserátko". Odtrhl rozvášněného Karla od mikrofonu, společně s kamarády jej stejně jako tenkrát ve čtyřiačtyřicátém pod okénkem vilné Wolfky hrubě zpacifikovali, vystrkali z místnosti, kde zanechali polomrtvou pošťačku a mazali svinským krokem ze vsi.

          Toho večera se místnímu estébákovi nepodařilo dovolat veliteli lidových milicí v Janovicích. Jednotce SNB, která dorazila na místo činu až druhý den velel "úplně náhodou" Alois Vojtíšek, Karlův bratr. O maléru už samozřejmě věděl a v duchu tohoto poznání byl o další dva dny později sepsán protokol z šetření mimořádné události.

" dle místního šetření bylo zjištěno a zaprotokolováno: pošta ve Vlkové nebyla v noci z 18. na 19. března otevřená, poštmistrová
byla tou dobou na návštěvě u své tety v Kadani. Rozhlasová aparatura se příčinou poruchy elektrického rozvodu samovolně na 10 minut spustila a po tuto dobu vydávala chrčivý tón. Z obyvatel obce nikdo neslyšel nic, co by mohlo, byť vzdáleně připomínat rozhlasové hlášení" 

         ... tou dobou jsem popíjel mateřské mléko, chuti mdlé a snil o tom, až si dám na čajích v Čestíně pořádného pivsona, o půlnoční přestávce budu šahat Jaruně na prsa a druhý den pojedeme s partou na vodu.

        ...ale to mělo trvat ještě dlouhých sedmnáct let.

Umělecké tourné

( .. Jindrovi Kozlíkovi, kámošovi a bicmenovi od pánaboha, který mne  naučil hodně věcí ze světa dospělých a já mu za ně nestačil poděkovat..)

      Je devětadvacátého prosince 1976, půl čtvrté nad ránem, drobně sněží a já klepu kosu před závodní jídelnou státního statku. Vedle mě na chodníku leží ve futrálu baskytarka Ibanezka a bágl s pyžamem, náhradním prádlem a kartáčkem na zuby. Dneska odjíždíme s kapelou na první zahraniční hudební tourné. Není to žádná riviéra, jen Silvestr v NDR, ale zaplať Marx za to. Tenhle kšeft máme z protekce. Léta letoucí ho jezdili každoročně kutnohoráci. Letos jsme jim přetáhli nejdřív bubeníka a pak hned zpěvačku a s ní i styky jejího papínka, který tyhle akce organizuje. Tatíček zpočátku nesl s velkou nelibostí, že dcerunka opustila páprdoizní okresní big band a už vůbec nechtěl slyšet o tom, že by vyslal do Říše podezřelé janovické chasníky, které nezná a o kterých dcerunka mluvila doma zásadně jen v superlativech. Když jsme Věrušce důrazně vysvětlili, že na tomhle kšeftu závisí její další angažmá, nasadila háky páky, ztropila hysterickou scénu, při které zahrála na strunky otcovské lásky, a bylo vyhráno. Tatík se pro jistotu ze zájezdu omluvil a  zdvořile odmítl naší nabídku aby sehrál úlohu tlumočníka .

      Nemohl jsem dospat, jak jsem se těšil. Jsem tady první, vibruju zimou a kebulí proháním skromné zásoby německých slovíček, které se tam zasekly z hodin germánštiny. Do ranní kosy před závodku mě taky vyhnala nervozita a starost o hladký průběh zájezdu. Ještě pořád máme všichni totiž v živé paměti loňský malér na svátek obcování všech proletářů světa.

       To jsme ještě hráli pod Kooeprativou (poznámka pro nezasvěcené: za tamté totality musel mít každý soubor zájmové umělecké činnosti svého zřizovatele, který garantoval straně, vládě, Husákovi a ideologickým funkcionářům, že hudebníci a komedianti budou při svých uměleckých produkcích důsledně plnit kulturně společensko výchovně angažovanou úlohu strany a chlastat a dívčit se s mírou).

        Tenkrát přišel befél z okresu, že orchestr Kooperativy zajistí prvomájový průvod v Uhlířských Janovicích. Kapelník Jarda z toho dostal průjem a kopřivku, pak vzal trabanta, vybral si dva dny dovolené a začal objíždět po okolních vesnicích zapomenuté muzikanty. Nakonec se mu podařilo dát do kupy slepenec, který tvořila naše kutálka a nesourodá banda dechovkářských dědků. Na první zkoušce to vypadalo jak domov důchodců s pečovateli na výchovném zájezdu. Měl jsem z nich obrovskou prču, ale jen do chvíle, než mi Jarda lakonicky sdělil, že hráč na velký buben minulý týden umřel a já ho nahradím. Marně jsem argumentoval, že jsem basista, nebyl jsem na vojně, takže neumím pochodovat a na buben, a v průvodu jsem nikdy nehrál. Jarda mi vrazil do ruky noty, palici, buben mi dovezl až domů a bylo vymalováno.

         Celý týden před prvním májem se ozývalo z mého kutlochu v podkroví zuřivé bušení. Táta užíval rohypnol, ségra se odstěhovala ke kámošce, sousedka se několikrát přišla zeptat, co to celé dny stloukáme a dole v přízemí se začala ze stropu drolit omítka. Po týdnu tvrdého tréninku jsem byl (jak jsem si naivně myslel) dokonale připraven.

         Ráno na prvního máje jsme začali vyhrávat na seřadišti před Kooperativou. Prubovali jsme Kmocha, Vejvodu a další velikány české dechovky. Dědkové troubili jak o život, já bušil jak o život a Jarda se tvářil spokojeně. Problémy nastaly, až když jsme vyrazili do pochodu. Nikdo mě totiž neupozornil, že velký buben udává nejen rytmus, ale taky tempo pochodu. Po třech skladbách jsme proběhli půl města a dědoušové u trumpet začali povážlivě lapat po dechu a lehce modrat. Průvod se hnal městem jak k ohni a někteří otylejší a přestárlí pochodníci se začali chytat za srdce.

         "Zpomal blbče, proboha zpomal", sípal Jarda do klarinetu a koulel očima.

         Kapelník se musí poslouchat, tak jsem zpomalil. V tu ránu jsme hráli funébrmarš na "Kolíne, Kolíne" a v průvodu si lidi začali šlapat na paty a narážet jeden do druhého.

         "Pochod, normální pochod, debile", řičel brunátný kapelník. Tak jsem zase přidal a průvod se rozběhl k náměstí. Začalo se mi to líbit. Připadal jsem si jak diktátor. Ovládal jsem dav. Plynule jsem střídal tempa a Jarda vypadal, že ho rovnou po průvodu odvezou na koronárku. Indiánským během jsme dorazili na náměstí o 20 minut dřív. Tam se všichni vydýchali, vyslechli projevy a šlo se domů.

         Za dva dny po průvodu navštívili předsedu Kooperativy soudruzi z okresu, vyslovili hluboké nespokojení s výkonem jeho kapely a udělili mu stranickou důtku. Jarda šel na kovral a ještě toho dne jsme odevzdali instrumenty, aparaturu, mundůry a octli se na dlažbě. Za co, soudruzi, za co? Vždyť jsem ušetřil pěti stům lidí dvacet minut života ( a Jardovi ho o deset let zkrátil).

         Pomalu se začínají k závodce trousit další hudebníci. Nikdo moc nemluví, každý mžourá jak vyoraná myš, ozývá se pochrchlávání a sakrování na časnou hodinu. Ne, že bychom touhle dobou raní ještě nikdy nebyli před závodkou, ale to se obvykle z kšeftu vracíme a nálada bývá mnohem, mnohem lepší.

         Přijíždí autobus našich nových zřizovatelů - janovických statkářů a feudálů. Nakládáme aparát a instrumenty. V autobuse je atmosféra jako v plynové komoře. Naftové topení čudí všechen kouř dovnitř, šofér se v tom rejpá a sakruje. Nakonec to vzdává a topení vypíná. Když se po půlhodině mrak rozplyne, nasedáme a vyrážíme. V autobuse je zima jak v ruském filmu, ale my jsme zvyklí. Okamžitě je vyšpuntována první láhev - oběžnice a v Kutné Hoře, kde nastupuje bicman Jindra a naše kráska je už nálada, jako když se vracíme ze hry.

         Cestou se vyzpěvuje, mastí karty a než dojedeme na hranice, stavíme třikrát na občerstvení. Šofér je príma, zpívá s námi a zastavuje, kde si řekneme.

         První vystoupení máme v Petkusu, asi 80 kilometrů od Berlína. Tady budeme taky první den nocovat. Další štace nás pak čekají v lužickosrbských městech Großwitz a Horka.

          Do Petkusu přijíždíme s mírným dvouhodinovým zpožděním. Vítá nás starosta a předseda družstva a hned nás vláčejí do družstevní závodky. Tam už je nachystaný raut a my se na něj vrháme věrni muzikantskému heslu: "Sežer a vychlastej, na množství a kvalitu  nehleď".

Po večeři hrajeme v jídelně jen tak lážo, plážo pro místní pohlaváry. Je to samá blaßmuzik, "Rose Münde" a podobně. Domácí se dostávají do varu, a když je v závodce vypito, vláčí nás starosta, aby toho nebylo náhodou málo, do místní knajpy. Tam už hraje jenom Pepík na garmóšku a dederóni to rozjíždějí na plný obrátky. Začíná klasická panáková vánice, která končí, až když nás herr ober všechny vypakuje na ulici. Šoféra si odnášíme nohama napřed a jdeme se uložit na místní turistickou noclehárnu.

          Zabíráme si pelechy a v organizačním chaosu se najednou nějak nedostává privátní komůrka pro zpěvačku Věrušku. Ta rozhodně odmítá, ačkoliv jí to jeden po druhém všichni galantně nabízíme, spát na některém z pánských pokojů.

          "Já mám dost vašich oplzlejch narážek, ještě abyste se na mě, ochlastové někdo v noci sápal," odmítá návrhy, hraničící většinou s pornografií a kuplířstvím, naše hvězda.

          Domovník cosi blekotá o cimře v přízemí, která je sice volná, ale má jednu drobnou vadu, a sice že v ní chybí postel.

          "To je snad vaše starost, pánové", ječí Věruška a dupe vztekle střevíčkem.

          Jediná postel v baráku, na které se ještě nerozvaluje nikdo z podroušených kamarádů se nachází ve třetím patře, kde spím s bicmenem Jindrou. Ten taky dostává ten šílený nápad přestěhovat postel Věrušce dolů. Sundáváme klasickou vojenskou palandu z bidla a vyrážíme s ní po trochu nepřiměřeně prudkých schodech ke komůrce v přízemí. Je půl třetí v noci a přesun postele je provázen mohutným povzbuzováním. V duchu se omlouvám spolunocležníkům (jsou-li tu nějací a šli spát jako slušní lidi) za nácvik evakuace obyvatelstva při leteckém poplachu.

           Pády ze schodů byly celkem tři. Při prvním se urvalo zadní čelo postele a celá palanda se zřítila na Jindru. Ve druhém patře se urvalo i druhé čelo a drátěnka sjela po schodech do prvního patra, kde podťala dvoumetrový fíkus. Poslední pád měla Věruška, nesoucí za námi lůžkoviny, když si přišlápla prostěradlo.

            Za mohutného řevu kamarádů a vzteklého vřískotu zpěvačky snášíme jednotlivé části lože do mrňavé komůrky a snažíme se je sestavit. Někde cestou jsme ale vytratili šrouby, přidržující drátěnku, a marně je hledáme po chodbách. Věruška nakonec spala na slamníku na zemi. A dobře jí tak, fifleně.

            Ráno nás čeká výlet do Berlína. Bleděmodrý šofér do sebe leje jedno kafe za druhým a vůbec nevypadá, že by si mohl dýchnout do balónku. Nakonec se přece jen vzpamatuje z včerejší opice a něco po desáté vyrážíme.

            V Berlíně nás naši průvodci vláčí k Braniborské bráně, na Unter den Linden, prohlížíme si televizní věž a nakupujeme blbosti. Na závěr prohlídky je posez v příjemné stylové restauračce a pak už mažeme zpátky do Petkusu. Tady kvapně balíme svršky, instrumenty a stěhujeme se do lužickosrbského Großwitzu, kde nás čeká další štace.

            Großwitz je starobylé městečko blízko polských hranic. Němčinu tu skoro není slyšet. Většina obyvatel mluví zvláštním jazykem, který má blízko k polštině ale pro nás je daleko méně srozumitelný, než klasická němčina.

           Zabydlujeme se v místním hotýlku, tentokrát bez problémů s postelemi. K večeři je senzační srnčí kýta na víně a tancovačka je pohodová. Hrajeme bigboš, Olympiky, klasické rokenroly a nikdo po nás nechce Böhmüsche Blaßmuzik. Držíme se zpátky, žádné velké vypíjení, musíme být fit na zítřek.

         Kolem půlnoci se zničehožnic objevuje pěkně stavěná asipětadvacítka a že prý je z Horky, kde hrajeme zítra a přišla si nás poslechnout a tak. Kamarádi slintají nad lepou vyslankyní sousedního města, ale protože neuměj nikdo německy ani žblebtnout, vyžírám si smetánku sám. Konverzuji jak z praku, využívaje do mrti zásobu slov, který znám, všechno hezky v přítomném čase a pokud možno v infinitivu. Soudružka se jmenuje Elke, je kulturní referentka a má na starosti bezchybný průběh silvestrovské tancovačky. Slibuju jí za naši kutálku kde co a za sebe ještě něco navíc. Kulturní se tváří tajuplně nadějně a já se začínám na toho Silvera čím dál víc těšit.

          Silvestrovské dopoledne prochrníme, abychom nabrali síly na večerní show. Odpoledne strkáme kulébr a mastíme karty. Navečer je přesun do nedaleké Horky, kde nás čeká závěrečné vystoupení našeho turné. 

            V sále už je narváno a jsou tu skoro všichni, kteří si byli udělat předsilvestrovský nátisk včera v Großwitzu. Hned po příchodu do sálu se ženu k Elke. Ta se rozpačitě usmívá a očima ukazuje vedle sebe na připlešatělého chlapíka s křivým frňákem a brejličkami.

           "Daß ist main Mann", představuje mi kreaturu.

           "Hallo I´m Peter. What do you do", házím s kyselým ksichtem machry na plešatce a vrtám Elke pohledem. Že je vdaná, mi tedy potvora včera neřekla.

           "I´m Jürgen. It´s Nice to meet You. Took me anything about your Band. My Wife told me about your yesterday´s Performance", vybaluje na mě perfektní angličtinou plešatec.

           Nějak se mi nechce pouštět do konverzace s mužíčkem, jednak proto, že v anglosaském genitivu nejsem příliš silný v kramflecích a taky proto, že mě Elke skutečně naštvala. Mumlám něco na omluvu a padám pryč.

           Plešatec si mě dál už nevšímá a baví se s někým naproti stolu. Elke vybíhá pár kroků za mnou a než se stačím vydrápat na jeviště, šeptá mi do ucha:

           "Keinen Angst, er wird total Betrunken".

           Děkuji jí zdvořile za to překvápko a padám fidlat. Silvestrovský večer probíhá podle zaběhnutého scénáře, který je stejný v Čestíně jako v Srbské Lužici. Na sále panuje bujaré veselí, lidi chlastají, jako by to byl poslední den v životě, posílají nám na jeviště rundy a my do nich pereme "Škodovky lásky a Červené sukně". Elke ke mě vysílá mnohovýznamné pohledy a její plešatec se zubí jak mentál. Před půlnocí už je polovička sálu, hlavně pánové, slušně upravená. Sleduji plešatce, který se začíná při tanci slibně motat a Elke za jeho zády na mě významně mrká.

           O půlnoci bouchá šampáňo, lítají rachejtle a každý se cicmá s každým. Celou dobu do půlnoci jsem si opakoval, že plešounovi a Elke nepudu popřát k Novému roku, protože mě tak tahala za fusekli, ale nakonec se k ní na závěr půlnoční líbačky přece jen propracovávám. Elke se ke mně lačně přisává a já se rozhlížím po Jürgenovi. Ten už si čte ubrus a nejeví známky života. Tak nakonec měla ta potvora přece pravdu a mě teprve teď dochází, že mi o manžílkovi neřekla včera prostě proto, že to nepovažovala za nutné. Bezpečně věděla, že se naleje k nepotřebě a tudíž není čeho se obávat. A vyšlo jí to do puntíku. Chlapec je "betrunken", jak zákon káže.

           Po půlnoci už produkujeme jen pohodové žánry a chodíme na střídačku trsat. Ploužíme "J´Taime",  Elke se ke mě tiskne a vůbec jí nevadí, že na ní čučí sousedi. Breptáme si, pokud nám jazyková bariera dovoluje do ucha sladké nesmysly a je nám fajn.

            Někdy kolem třetí ranní poztrácel spící plešatec večeři obličejem, znehodnotil si hodobóžové kvádro a sesunul se k zemi.

            "Ja musjim mužja dovjado domo", hodnotí teď už v rodném nářečí Elke stav svého chotě a smutně se na mě dívá.

            Je mi jasné, že nechci-li, aby se definitivně ztratila, musím jí pomoct odtransportovat plešatce do postele. Na pódiu hraje už jen nezmar Josef. Věruška sedí na klíně starostovi a ostatní kamarádi se taky baví s místními soudružkami, takže moje chvilková nepřítomnost jistě nikomu vadit nebude.

           Hážeme si s Elke nebožtíkovy pracky kolem krku a vyrážíme. Venku mrzne jen praští a my se motáme ve sněhu s opilcem, kterého takhle v tuhém skupenství odhaduji na dobrých devadesát kilo. Elke mi ukazuje na konci ulice domek, do kterého musíme mrtvolu dopravit, ale oběma nám je jasné, že to na jeden zátah nepůjde. Asi po padesáti metrech vyhlašujeme první pauzu. Opíráme Jürgena o zeď a než se nám sesune po hubě do závěje, dáváme si s Elke navzájem umělé dýchání z úst do úst.

            Odpočívat jsme museli ještě několikrát. Plešatec se řádně pronesl a probral se nám až když jsme ho dovláčeli domů. Když ho Elke svlékala z poblitého kvádra, něco nesrozumitelně mumlal a vyrážel podivné skřeky. Zkušená manželka ho profesionálními chvaty uložila na kanape, přistavila kýbl a manžílek okamžitě znovu usnul jako mimino.

            Do sálu jsem se vrátil až nad ránem. To už tu zbyla jen hrstka posledních vytrvalců, kterým Josef ještě pořád hrál na přání. Kamarádi mě uvítali hurónským řevem a pak jsme začali mohutně slavit Silvestra. Aparaturu a nástroje ráno zabalili a naložili Josef a řidič autobusu. My ostatní jsme zaspali i celnici.

Jak jsme drželi státní smutek

      Nejhlavnější soudruh tábora míru sedmdesátých let Leonid Iljič Brežněv skonal v pánu 10. listopadu 1982. Druhý den v pátek byl sice  ficiálně vyhlášen státní smutek, ale protože pořadatelé tanečních veselic v okolí měli již s kapelami nasmlouvané hudební produkce, rozhodl soudruh Morávek, hlavní ideologický tajemník okresu, po mnoha ponížených suplikách hasičů, sokolů a dalších spolků, že se domluvené taneční zábavy rušit nebudou a že si na pořádek při hudebních produkcích osobně namátkově dohlédne. Naše kapela měla ten den domluvené vystoupení ve Vrdech. 

      Přicházíme do sálu a pořadatelé, kteří do poslední chvíle nevěděli, jestli tancovačka bude nebo ne, si hlasitě oddychli. Je totiž vyprodáno, na candrbál se všichni místí moc těšili a pilně připravovali. Stavíme aparaturu a ladíme instrumenty, když vtom vstoupí do zatím poloprázdného sálu důležitě se tvářící partička okresních potentátů v čele s Morávkem. Bez dlouhého otálení si volají hlavního pořadatele a kapelníka Jirku do výčepu. Na dálku sledujeme, jak jim důležitě cosi valí do hlav, na závěr přednášky si pak dávají každý grátis velkého panáka a důležitě odplouvají. Jirka si mě hned volá k sobě:

"Dneska konferuješ, vole, tak si vodpusť kecy jako Ančo hobluj, nebo škvára dobře prdel vodře. Je státní smutek a jestli bude dneska průser, tak je to superprůser, komanči to tu zavřou a my jsme bez přehrávek, vzpomeň si pitomče na ten první máj před třema lety".

     Beru si doporučení strany, vlády a kapelníka k srdci a celý večer se v konferování držím při zdi. Hrajeme pohodové žánry, žádné "za tou naší garáží" a tancovačka probíhá v naprosté pohodě. Na to že se koná v sále, kde se normálně pije kořalková první liga, tak se nikdo nemotá a nikdo nedělá vyrvál. Lidem v sále je státní smutek za soudruha Brežněva celkem šumafuk, nicméně dodržují pravidla, která jsme si na začátku dali, a zdá se, že se dobře baví. 

      Je půlnoční přestávka, konzumujeme párek s hořčicí a kafe, když se rozrazí dveře sálu a vřítí se Morávek se svoji kohortou. Je na nich vidět, že jsou řádně pod parou, brunátné obličeje, vratký krok, vykasané košile. Trochu lépe vypadá pouze šofér, který se alespoň nemotá.

"Tak si to dem ještě jednou zkontrolovat, všecky candrbály jsme objeli, všude je to v cajku",

vyřvává Morávek, aniž by se ho někdo na něco ptal.

"Mohli by si taky něco zkusit, šmejdi a zejtra sou bez přehrávek a už si nebrnknou".

Nikdo jeho slova nekomentuje, nikdo se na nic se neptá. Morávek se prasečíma očičkama nedůvěřivě rozhlíží, zda v jeho nejbližším okolí neprobíhá nějaká provokační akce, proti které by rázně stranicky zakročil, ale nikdo v sále si jich nevšímá. Skupinka se usazuje u volného stolu, dává si také párek a bůhvíkolikátého panáka. Pouze šofér pije pivo. Zmožen náročnou misí usíná posléze jeden z věrozvěstů na stole, náčelník úderky ho nechá chvíli prospat, pak nás muzikanty ještě naposledy důrazně vyzve, ať je pořádek, klid, nikdo se neožere a velí k odchodu. Parta odvrávorá, aniž by zaplatili útratu do auta a zpět do okresního města.

        Dohráváme tancovačku a na konec si přece jen "Anču za garáží" neodpustíme. Na závěr nás pak kapelník Jirka všechny pochválí, jak jsme disciplinovaně zvládli státní smutek.

Sacramentský večer

            Čugála zaskřípala, zachrchlala, upšoukla trochu vzduchu od brzd a vyplivla nás v Kácově. Nahazujeme na hřbety usárny, nohama utřeme rosu na kolejích, přezky zachrastí o skalnatou mez, Nedvědi, mývalové, koalové a jiná lesní havěť by z nás měli radost.

            Z nádraží se ploužíme do lesů směrem na Sacramento. Sacramento je trampská osada, nacházející se mezi Zručí nad Sázavou a Starým Samechovem. Dnes se koná výroční oheň a my trapeři z Rocky Tab v Tennesee Hills, na Podmokách, tam rozhodně nemůžeme chybět. Osadu dnes reprezentují čtyři pardi: Novodur, Ben, Mošna a já. Nálada je na bodu zámrazu. Mošnu bere sedmička zprava vespod a hubu má nateklou, jako kdyby dostal pádlem. Jako každý správný zálesák pohrdá zubním ranhojičem a teď trpí jako zvíře. Celou cestu užívá z placatice R-vitamin, jazykem s ním naráží na vykotlaný zub a pak polyká. Lehýnce se mu již plete slovosled a nohosled.

            Novodur se včera porafal a následně rozešel už asi po stopadesáté s Ájou. Teď to pořád donekonečna rozebírá a neustále po nás chce, abychom jednotlivé fáze mileneckého dramatu, který detailně popisuje, komentovali. Z Novodurova barvitého vyprávění se sice jaksi vytrácí motiv předmanželské Sicílie, ale je to alespoň prča, poslouchat jeho žárlivé výlevy.

            Doslovně cituje co řek on, co na to ona a „to sem jí to nandal, viď, kdepak hoši já se sebou nenechám vorat“ a podobně. Máme z našeho Othela čurynu a valíme mu klíny do hlavy, jako že Áju zrovna teď, jak si tak fandí, voblbuje Zelinář, kterému dala úplně lehkomyslně minulý měsíc kopačky, protože jí Novodur ukecal a teď už si to zase rozmyslela, protože „kamaráde, ženský jsou mrchy vypočítavý“.

            Zelinář je sice pako, ale má prachy a Ája s ním může podmítat dle libosti. Novodur má čtyři regály knížek, hraje v dechovce na pozoun, ale koneckonců má holou řiť a je vzdorovitej.

            „Jste debilové závistivý, na takovou babu se žádnej z vás nezmůže, kreténi, protože to máte v makovicích vylízaný a já hoši, na to jdu intelektuálně“, uzavírá předmanželskou poradnu Novodur.

            Jakmile ztichne náš Kasanova, začíná Ben. Tomu se včera vylágrovala v Rašovicích na návsi převodovka v třistapadině. Ve chvíli její smrti, ámen, jsem na ní bohužel seděl já a teď musím poslouchat kydy jako:  „No jasný, bude to chtít koupit nový převodový kola, no né to se mě taky mohlo stát, ale takhle z ničeho nic, doteďka nebyly žádný problémy. A fakt jsi nic neslyšel, žádný podezřelý zvuky? A táhla ti normálně?“ atd. Já teď vypadám jako úplný idiot, který jezdí na mašině osmdesát na dvojku a ještě se tam snaží narvat zpátečku.

            Nebožku Jawu nakonec přivezl Mošny táta v Barkasu, co s ním vozí vlašský salát a chlebíčky, já měl z randete s Jarunou kulový. Večer jsem somroval u Mecha, aby vyndal motor a rozebral zemřelou převodovku. Nakonec jsme se v tom hrabali do půlnoci. Mech špačkoval, že přišel o mariášek a Mechovka nám nadávala oběma. Mechovi, že měl dělat regál na zavařeniny a mě, že zdržuju Mecha od regálu. Ještě za tři měsíce od svatby neprokoukla naivka Mechovu fintu. Po večeři odejde do garáže, rozsvítí, pustí rádio a už maže do putyky. Dneska má ale po ptákách a je řádně neruden. 

            Šlapeme lesem, a kdyby nás někdo  zpovzdálí pozoroval, musel by si myslet, že jsme banda uprchlých pošuků. Ben vypočítává, kolik budou stát zubatá kola, Novodur opět začíná popisovat hádku s Ájou, Mošna kloktá rum a v pauzách prozpěvuje píseň strašlivou o zhanobení Anežky Bémové z Lužické úlícéé.

                Prvním světlým momentem povedeného výletu je odšpuntovaná nálevna ve Starém Samechově. Bába, hospodská, Paušová šuká po dvoře a příliv nových hostů do lokálu ji pranic nevzrušuje. Podáváme hlášení o příchodu. Bába nám jako tradičně oznamuje, že „na vochlastové teď ausgerechnet nemá čas a ať si načepujeme sami“.

            Obsluhujeme se, jako tady už mnohokráte. Lemtáme teplou bryndu z upatlaných půllitrů, přikusujeme prošlé tatranky a čudíme. Estétovi Novodurovi je tento způsob proti srsti a jde se ptát báby na zápraží, zdali by nemohl dostat uzeninu.

            „ Jo to bys musel mladej, přijít včera, to tu byly buřty, ale dědek je včera večer všecky sežral“,  oznamuje bába lakonicky, aniž zvedne hlavu od kuřat.

            Dopíjíme bahno a zavíráme oči, abychom neviděli příšerně černá dna půllitrů, které ještě neviděly saponát. Bába nás kasíruje a remcá, že „má nejradši hosti, co přídou vodpoledne, vymejšlej si nesmysle a pak si daj tatranku a pívo“. Zavíráme jí klapačku bůrovým dýškem a padáme. Na Sacramento zbývají necelé tři kiláčky.

            Na osadu přicházíme kolem sedmé. To už je tu kompletní sestava. Šerif Pat, Evžen, Šakal, Kostičkovanej, Monťák a Pavlína. Ta už netrpělivě vyhlíží Bena a Ben jí. Dnešní akci domlouvali spolu ti dva velmi dopodrobna minulý týden na tancovačce v Čestíně. Když se pak Ben na boudě svlíknul do trenýrek, měl krásně popálený stehna a prdel od kopřiv. Inu šerifovské povinnosti s sebou nesou mnoho osobních obětí.

            Hraje se “Vlajka“. Stojíme v haptáku, protože všichni trampi stojí při vlajce v haptáku. Tenhle okamžik mi připadne vždycky úplně prdlej a čekám, z které strany se přižene okresní náčelník bratrů skautů a ideově nepomýlená soudružka, pionýrská vedoucí, budou mě škrtit rudým laintuchem a vymáhat pod hrozbou zavržení vyčpělou socialistickou společností slavnostní slib, že budu věrný straně, vládě, Svojsíkovi, Husákovi, Tyršovi a Jaruně. Tůdle, nůdle, volná myšlenka především a ať žije anarchie!

            Hymna doznívá, staří pardi, porostlí mechem, lišejníkem a ošlehaní hospodskými ventilátory, vzpomenou minutou ticha na kamarády, kterým se už podařilo uchlastat, zamáčknou slzu stékající po neholené bradě a jsou všichni spolu se mnou rádi, že máme ceremonie za sebou a můžeme se začít bavit jako normální lidi.

            Kolem deváté hodiny přijíždí parta traperů z Kolína.

            „Kolíňáci žerou listí“, vítá je srdečně šerif Pat.

            „Křupani ze Sacramenta chrněj na hnoji“, kontruje staršina kolínské squadry a vrhá se na Pata. Následuje srdečné vítání a představování. Kolíňáci se rozsazují kolem ohně a hned nás názorně přesvědčují, že s chutí žerou i buřty, salám a vařený bůček.

            Zábava je v plném proudu, když se na jediné přístupové cestě do sakramentího údolíčka rozsvěcují dálková světla, bouchnou dveře u policajtského žigulíku a vzápětí slyšíme dobře známé: „občanské průkazy“.

            Zelení mužíci nám šajnují baterkama do ksichtů a důležitě listují v psích knížkách. Když zkontrolují asi deset zločinců, vstane jeden z Kolíňáků a žádá otylejšího a zřejmě velícího z dvoučlenné posádky, zdali by mu mohl něco říct. Policajt je celý brunátný z té troufalosti, ale poodstoupí nedůvěřivě s Kolíňákem kousek stranou. Napjatě sledujeme, co se bude dít. Frajera tu pořádně nikdo nezná, a jestli je to nějaký bonzák, který na kluky napráská, že jsou tu na motorkách a pijou pivo, že dřevo na hranici stálo ještě odpoledne srovnané a označkované v metru pod cestou a že Pavlíně ještě není šestnáct, tak je pěkný hajzl. Kolíňák policajtovi něco ukazuje a šeptá do ucha. Po několika tlumených větách se najednou policajt vyšponuje, vyvalí bulvy a zařve:

            „Franto, končit, tady je všecko v pořádku“.

            Franta otráveně vrací poslední psí knížku a tázavě se dívá na tlusťocha, co že tak najednou přerušuje jejich nejoblíbenější povyražení.

            „Bavte se dobře hoši a hlavně nic nezapalte“, ladí se ovarová hlava do rádoby přátelského tónu a postrkuje vyjeveného strážmistra k žigulíku.

            Pat, který nás už všechny viděl na Pečkárně se ještě celý zpitomělý ptá policajtů, jestli si nedají alespoň panáka na cestu .

            „Jsme ve službě, soudruhu šerife“, odpovídá rádoby dotčeně ovar a významně kouká na Kolíňáka. Ten už si policajtů pranic nevšímá a v pohodě opéká buřtíka a usrkává bahno.

            Policajtská světla mizí v lese a zábava se vrací do normálu. Pavlína se přestala klepat a my ostatní hodnotíme právě prožité.

             „Ty seš ňáký velký zvíře“, oslovuje nedůvěřivě Kolíňáka Pat.

            „Ani ne“, prohodí Kolíňák a dělá tak za celou příhodou tečku. Je vidět, že se o tom nehodlá dál bavit.

            Zpytujeme svědomí, jestli jsme nedělali vtipy na bolševíky a policajty. Kolíňákovy manžety jsou však nepopsané a vůbec nevypadá, že se v údolí bude zatýkat za to, že mouchy sraly na generálního tajemníka. Asi to přeci jen bude zvíře, ale ne svině.

            Uléháme pod širákem kolem druhé hodiny ranní. Z pravé strany sakruje Mošna, že ho zase bolí tesák a nemá už čím kloktat. Zleva se ozývá chichotání Pavlíny, která se narvala k Benovi do spacáku. Novodur špačkuje, že radši nezůstal doma s Ájou, než s náma blbcema jet chrápat do lesa, nechat se kontrolovat fízlama, muset žrát starý buřty, chlastat benešovskej samoser a dávat si pozor na hubu před nějakým estébákem.

            Šramocení pomalu utichá. U skomírajícího ohně sedí už jen shrbená postavička Šakala, který zapomněl doma spacák a musí to odsedět do rána. Z Benova kutlochu se ještě naposledy ozve zvuk porouchané vývěvy, Novodur nás na závěr všechny prokleje a pak už je ticho. Usínám a je mi blaze ...

.... jedu s Janinou, co jí znám z tancovaček v Tasicích stopem na chatu a po cestě, když se dalo do deště, uvízli jsme v takový mrňavý vesničce nedaleko Světlý. A že nám je zima, mokro, hlad a žízeň, tak vlezeme do hospody, je mrholivý poledne a v hospodě jsme jen my dva, nějaký domorodý profesionální alkoholik a hospodský, zkrátka ticho jako v hrobě, jen hodiny na stěně tikají. Vytahuju z futrálu kejtru a do toho teplého, vlhkého hospodského ticha spouštím „jó, vo poslední pranici, měl Hardy mušku zlou a teď ho k fordu vedou a čtyři na něj jsou...“

Dáváme se do řeči s těma dvěma ztroskotancema, Janina popíjí groček, já si dal buřta a  desinu. Vtom vlítne do lokálu hostinská a křičí: „Táto hoří, hoří nám udírna“. Všichni běžíme ven a tam za humnama hoří taková divná bedna, opodál stojí v blátě děti jak z Malého Bobše, hostinská brečí, že jim shoří maso, hostinský mlátí do udírny hadrem, co s ním utírá hospodský stoly, a my hosti koukáme a mrholí nám na hlavu.

Za chvíli s Janinou běžíme zpátky do tepla, ale já jí za rohem chytám, vyhazuju do výšky a tam nahoře jí v tom dešti líbám jako blázen a pak přijdeme zpátky do hospody, jsme tam úplně sami a Janina povídá: „Podívej se, jakou mám novou halenku“. Vyhrnuje si svetřík až k bradě a pod ním má krásnou, sněhově bílou halenku s ďábelským výstřihem a já celý zkoprnělý zírám na ten výstřih a vidím tam všecko, mojí kejtru, tu hořící udírnu, lidi kolem ní, ten polibek v dešti, tohle sobotní dopoledne a říkám si - tak tohle je vono, chlapče,...

              ...ale to už do údolí Sacramenta dávno vstoupila noc.

O Lojzově kombajnu a potlachu na Osadě děsu

                Slunce šajnuje dálkovýma a mraky jezdí nepřiměřenou rychlostí. Pod zadkem se nám pohupují kánoe a pod nimi Sázava. Jsme někde u Zlenic, je poledne a na levém břehu se konají žně.

            Pozorujeme tanky míru a litujeme chudáky kombajnéry, kteří si v tom prachu a hicu vydělávají na Trabanty a Dacie. Mžourám do líného odpoledního slunce a najednou si vzpomínám si na příhodu, kterou mi vyprávěla jedna kámoška. Je rauchpauza, tak ji dávám kamarádům k lepšímu:

            Marie má babičku a dědu na venkově. Děda je zapomenutý miniaturní kulak. Když v padesátých bolševíci kolektivizovali zemědělství, nějak mu zapomněli zabrat malinkatý lazourek políčka za chalupou a po celá léta budování světlých zítřků si na něj nevzpomněli. Děda pozemeček celý život obdělával, ale letos už má pětasedmdesátku na krku, a ačkoliv si to nepřizná, ubývají mu už  síly. Tento rok má zasetou pšenku pro králíky a čuníka a sklizeň mu dělá stále větší starosti.

            Jednou takhle u piva se děda svěřil chlapům z družstva se svými starostmi o průběh sklizně.

            „Tonda vám tam dědo, zajede kombajnem, dvakrát se otočí, zrovna to vymlátí a hodí vám to domů. Bude to stát velkou rundu a máte sklizeno“, řeší problém se stranickou rozhodností rostlinář. Děda ochotně platí jezedákům kolem stolu rumíka a je rád, že má po starostech.

            Asi za týden takhle k večeru přijede k baráčku Tonda s kombajnem, zastaví na silnici a huláká na dědu a babičku sedící na zápraží na lavičce:

            „ Tak jsem vám to posík dědo, kam to šoupnem?“

            Děda otvírá vrata na dvorek a Tonda aniž by si ověřil jejich šířku, vydává se mírným kopečkem dolů k chalupě. Kombajn sjíždí dolů k domku, ale proti všem očekáváním nezastavuje a obrovská zubatá lišta naráží strašlivou peckou do sloupků vrat. Plechová vrata vylítnou z pantů a připlácnou chudáka dědu čekajícího s rozprostřenou plachtou na pšenku.

            Zubatá obluda se zastavuje o ohnuté sloupky vrat, Tonda vystřelí z kabiny, lítá v šoku po dvorku, mává rukama jak větrný mlýn a huláká: „Dyť tomu nefungujou brzdy, křápu zasranýmu, co mi to dali ty volové za střep, panebože, já jsem dědka zabil, ježíšmarjá, voni mě zalochujou“.

            Duchapřítomná babička přiskočí k místu tragédie a silou, kterou jejím drobným svraštělým rukám dává strach, zvedá metráková vrata přikrývající dědu.

            Děda je naštěstí jen omráčen, a když ho babička políčky přivede k vědomí, vyděšeně cosi brebtá, ale je viditelně bez škrábnutí.

            Tonda vidí, že dědu nezabil a trochu se uklidňuje. Ještě omluvně blekotá, že vrata přijede zítra opravit, sedá do kombajnu a vyprazdňuje obsah zásobníku s vymláceným obilím na připravenou plachtu. Děda sedí na lavičce, ohmatává všechny končetiny a babička smetá čile obilí, které vyvrhla plechová obluda ze svých útrob. Tonda šaltuje zpátečku a couvá z vrat.

            „ Hele, kecáš“. Neřikej, že ten umělec sekal celej den a vůbec si nevšim, že mu nefungujou brzdy“, pochybuje Novodur .

            „ Jezdí furt jen po poli, ty vole, tak na co by brzdil. Dá tam kvalt, ruční plyn a normálně za tím chrní. Já to znám, vloni jsem byl o žních na brigádě“, dělá chytrého Mošna.

            „ To jsi to tam asi prohnípal celej tejden, vzpomínám si, že jsi neměl pak na vodě ani na pivo“, vkládá se do debaty Ben.

            „Pánové, sklapněte“, mírním diskusi, která začíná nabírat grády.

            „Ono to totiž ještě pokračuje“.

            Kombajn vyjíždí na vrcholek kopečka k silnici. Tonda se vysune do půli těla z kabiny, sundá nohu z plynu a chce ještě něco zavolat, když vtom se tank míru dává opět nezadržitelně do pohybu směrem k torzu vrat.

            Babička kouká jak přimražená na obrovskou lištu, která se řítí proti ní. V posledním zlomku vteřiny před další strašlivou peckou padá obličejem do hromádky zrní na plachtě. Lišta teď definitivně vyvrátila sloupky vrat i s betonovýma patkama a vzala s sebou  kus plotu, aby se zastavila  dvacet centimetrů nad ležící babkou.

            Pro kombajn přijeli chlapi z družstva až za tmy. To už se jim podařilo polapit a částečně uklidnit Tondu, pobíhajícího po lese. Druhý den nastoupili jezedáčtí údržbáři a do večera plot i vrata stály. Předseda pak osobně přivezl dědovi pět metráků pšenice a láhev becherovky. Nikdo moc nestál o to, aby se do toho vložili esenbáci.

            Chvíli ještě rozebíráme, jak mají jezedáci mašiny v bordelu a pak vyrážíme dál. Nechce se nám už moc pádlovat, takže se kempujeme na levém břehu u hotelu, který nese romantický název Kormorán.

            Večer tam jdeme na véču. Hospoda ale končí už v deset a mě a Mošnovi se ještě nechce do hajan. Na druhém břehu stojí bouda s občerstvením, hoří oheň a hrají kejtry.

            Ben s Novodurem nás svorně posílají do pekel a hrabou se do spacáků. Jdeme tedy sami.

            Přicházíme s Mošnou k vodě, kde sedí osamělý rybář.

            „ Brej večír, dá se tu přebrodit?“, táži se tichého blázna.

            „Jasně hoši, tady kousek vlevo je po kolena“.

            Vyhrnuju nohavice a lezu do řeky. Jeden krok, dva a hup, jsem tam po prsa. Po několika krocích je skutečně po kolena, ale teď už je to jedno.

            „Počkej na mě“, huláká Mošna „svlíknu si kalhoty“.

            „Jdi víc vpravo“, naviguje ho rybář „tam je mělko.“

            Mošna vyráží, kalhoty nad hlavou, udělá tři kroky a mizí pod hladinou. Vynořuje se pár kroků vedle mě. Zbytek cesty se brodíme svorně mělčinou, kde je vody po kotníky až na druhý břeh.

             K bufáči přicházíme jako vodníci. Svlékáme mokré svršky a rozkládáme je na volnou lavici u ohně. Zatím ještě není kosa, ale čekáme, že bude hůř.

            Ženeme se k prkenné chlast - boudě a dožadujeme se pivka.

            „Už je jenom rum“, odpovídá lakonicky usmolený dědek za pultem.

            „A nic jinýho nemáte, my máme strašnou žízeň“.

            „Tak si dejte dvoudecáka rumu a je po žízni“, praví barman a aniž by čekal, zda mu jeho báječný nápad schválíme, lije do sklenic od hořčice bramborový destilát.

            Navzdory poměrně teplému večeru se do nás dává klepavka a my se posunujeme směrem k ohni. Rumíček příchází najednou docela vhod.

            „Co tu chcete, kreténi“, vítá nás přívětivě jeden z těch, kteří na první pohled vypadali jako trempové.

            „Brodili jsme přes řeku, máme mokrý hadry a je nám kosa“, snaží se navázat konverzaci Mošna.

            „Tak si někde dřepněte a nerušte, tady jste na Osadě děsu. Dneska máme výroční oheň a esli nevíte, jak se u ohně chovat, tak radši vypadněte “.

            Sedáme si na volnou lavici a opatrně se rozhlížíme kolem, abychom se přiučili něco z trampského společenského chování. Shledáváme, že máme ještě značné mezery.

            Okolo ohně se povaluje, ačkoliv je teprve asi půl jedenácté několik totálně zpitých těl. Jeden z nešťastníků leží na boku, kalhoty na půl žerdě, malinkatého v ruce a chrní jak nemluvně. Jestli se mu podařilo vylít písek z ledvin se vzhledem k celkovému stupni znečištění traperovy garderoby, nedá poznat.

            Za naší lavičkou se dva krásní mladí lidé pokoušejí o cosi živočišného. Jsou ale nebožátka obě tak zmašlovaná, že celá erotická scéna vypadá spíš jako tření jeseterů na Bajkalu. Po chvíli marného snažení to sebekriticky vzdávají a odcházejí k boudě s chlastem. Slečna cestou dvakrát hází vrtuli, jednou dokonce padá prdelkou do ohně, ale je včas zachráněna a dopravena k chlastárně.

            Všude kolem je neuvěřitelný kravál, každý se baví s každým, buchty vejskají, hraje několik kytar, každá něco jiného a sólisti se vzájemně překřikují. To, co se z druhého břehu jevilo jako muzika je nepopsatelná kakofonie zvuků a skřeků.

            Kluk vedle mě hraje klasickou odrhovačku o Anče a jejich sexuálních dobrodružstvích na pavlači s pokrejvači a na každém sprostém slově si dává mocně záležet, takže z jeho produkce z celkové hladiny hluku vystřelují jen ty sprosťárny, bez jakéhokoliv náznaku melodie .

            Sexuální loudilka se vrací od nálevny. Už opustila svého nemohoucího partnera a vyhlíží další oběť. Najednou zmerčí opilým zrakem nové tváře a už se žene k Mošnovi. Holka je docela pohledná, ale strašně nalitá a smrdí rumem jak koňský handlíř.

            Než se Mošna naděje, vilná traperka se mu skládá v klín a blekotá mu něco uslintanou hubičkou do ucha.

            Náš gentleman řeší prekérní situaci s nadhledem a zachová se jako pravý anglický pair.

            „Táhni do plynu, kravizno vožralá“, odmítá zdvořile nemravné návrhy rusalčiny.

            A už je to tady, přichází malér. Opilá kráska si posledními racionálně uvažujícími buňkami opilé kebule uvědomuje strašlivou urážku a navzdory opici se vymrští jak čamrda a napřahuje se k mocné facce. Bohužel zeměkoule se zachovala k naší Vlastě bojovnici opět macešsky, pootočila se nesprávným směrem a dívčina padá po hubě přes Mošnova záda do kopřiv, kde zůstává ležet. Mošna ještě štítivě odstraňuje nožku obutou v kanadě, která mu přistála do klína a dál si náruživky nevšímá.

            Lidový umělec vedle mě už vyzpíval píseň strašlivou o zhanobení počestné Anči na pavlači a rve mi do ruky kytaru .

            „Hraj, hele, vole, je soutěž zpěváků!“

            Marně se snažím nového kamaráda přesvědčit, že na tří strunnou kytaru hrát neumím a těžko přeřvu kravál okolo.

            „Esli nechceš hrát, hele, vole, tak nemáš co dělat na potlachu“, káže mocným hlasem trampský pohlavár.

            Svršky máme ještě pořád mokré, klepeme kosu a od ohně, kde je sice bordel, ale teplo se nám moc nechce, nehledě na to, že vůbec nevíme, jak se dostaneme na druhý břeh.

            „To von vždycky dělá machra a nechá se prosit, ale pak zahraje, neboj“, pomáhá mi prevít Mošna. Šerif osady mi rve kytaru do ruky a velí:

            „Zahraj, hele, tudlenc, já ti budu zpívat druhej hlas“ a aniž by čekal až začnu, rozjíždí to:

               „Hícu longvéj tutýperérí, hícu longvéj tů dou“ .

            Doprovázím umělce na akordu Fmaj7, ostatně na třech strunách už je skoro jedno, jaký akord se hraje. Pavarotti řičí jak prorvaný a já se tvářím jako František Janeček za zády Michala Davida. Po chvíli se umělec unaví a my končíme produkci, aniž by si kdokoli z okolo sedících kamarádů a kamarádek povšiml, že se zvýšila intenzita hluku vůkol slavnostního ohně. Jenom Mošna se hřebí jak pako a dává nám známku 5,9 za umělecký dojem.

            Se snižující se hladinou krve v alkoholu ubývá osadníků a kolem jedné po půlnoci jsme u dohasínajícího ohně s Mošnou skoro sami.

            Jdeme si vyzvednout svršky v bláhové naději, že už je máme suché. Některá dobrá duše nám je ale naházela do bláta, takže jsou stejně nepoužitelné jako před dvěma hodinami.

            Zuby nám cvakají frenetickým stakanem, když se suneme k řece. Z vody se hulí jak z čerstvě uvařené česnečky a vůbec se nám do ní nechce.

Dohadujeme se, kdo přebrodí a přiveze loď, když tu se za námi ozve nakřáplý hlas:

            „Chcete převízt, volové, mám tu pramici?“

              Za námi stojí barman z nálevny a vypadá úplně střízlivě. Na nic nečekáme, skáčeme do lodě a za deset minut už se hrabeme do spacáků. Novodur mě ještě pochválí, jak krásně páchnu chlastem a kouřem, ale mě je všechno fuk. Jsem v teple a bohatší o zkušenost, jak se chovat na trampské osadě, když je výroční oheň.

O kutnohorských postavičkách a poslední kóně

                    Je nějakého dvacátého května sedmaosumdesátého roku. Venku za okny dráťárny začínají vonět vagace a konec studií. Otevírají se nálevny, holky z gymplu a Pragoděvu nahodily mini a zazimovaly podprsenky. Z venku slyším školníka Rambouska, jak se hádá s popelářema, že vyvážejí popelnice v úterý a ne v pondělí. V bufetu „U fašisty“ rachotějí pivní sudy a Zdeněk Kára alias Čenda, pošahaný syn medicinálně vzdělaných rodičů vykřikuje na kolemjdoucí svoje „nazdar, čau, těpéro, čestbůh a rukulíbám. Čendovou největší radostí je pobíhat po kutnohorských ulicích a každého zdravit. Cizinci a přespoláci jsou z něj povětšinou vypytlení, ale my, co ho známe, odpovídáme: „nazdar Čendo!“ eněk, hoši, Zdeněk“, odpoví Čenda a pádí dál, aby někoho nepropásl.

                    Uvnitř boudy obchází strašidlo zvané maturita a my píšeme závěrečnou kónu z germánštiny. Profesorka Steinwaldová, která pamatuje Reinharda Heidricha, když ještě tahal kačera a je dlouholetou předsedkyní svazu germanistů, předčítá jakýsi německý text, který překládáme do mateřštiny. Steinwaldovou máme na germánštinu od poloviny loňského roku. Do té doby nás učil pan doktor Jirásek. Při hodinách nám předčítal Kafku, pouštěl desky s Manfredem Mannem a chodil s námi na pivo. Pak podepsal chartu a letěl. Dneska dělá skladníka v ovoci a zelenině, plat má stejný a bolševíci mu můžou vlézt na záda.

                    „Herr Berger auf seinen Ausflug von Anfang an Pech. Zuerst hat er falsch gepark und mustßte Strafe bezahlen, dann hatte er Reifenpanne...“, vyštěkává babizna a my se všichni tváříme, jako že děsně rozumíme. Můj soused Libor Petrů, který se učí němčinu od deseti let a do Říše jezdí na prázdniny, jako jediný ze třídy ví, která bije a v pohodě překládá. My, co sedíme okolo něj se tváříme jako, že taky víme o co jde a protože babizna je slepá jak patrona, tak elegantně osmahaváme. Sem tam pozměníme slovosled, prdneme tam drobnou chybičku, zkrátka brnkačka. Do konce hodiny je spousta času, já se zase začínám tvářit děsně oduševněle a s dalším čendovým „zdařbůh“ zpoza okna mi myšlenky bloudí znovu ke kutnohorským postavičkám.

                       Žárovka je umolousaný dědek neurčitého věku, zdržující se ponejvíce v bufáči na autobusovém nádraží. Sedí, lemtá celý den  teplé pivo a čeká na kunčafty. Žárovka je profesionální skladatel uhlí a štípatel dříví. V zimě, v létě oblečený do vaťáku a gumáků, s lopatou a sekerou neustále v pohotovosti, vyhlíží  zákazníky. Na každým, kdo si přijde koupit lahváče nebo ulemtanou housku se salámem somruje cigáro. Když mu ho někdo dá, Žárovka ho na několik zátahů vyhulí a vajgla hned sežere.

                        Róza bydlela v polorozpadlým baráku někde u Havlíčkova náměstí spolu s neurčitým počtem psích podvraťáků, které denně venčila. Štěkající smečka se motá na vodítkách kolem Rózy a všichni strašlivě smrdí do okruhu dvaceti metrů. To je také bezpečná vzdálenost, na kterou je možno se k Róze a jejím miláčkům přiblížit. Neustále hladoví čoklové ňafají kolem sebe, Róza se ohání holí a sprostě nadává. Asi před čtrnácti dny se Róza  prvně neobjevila na korze. Absentovala celý týden. Na upozornění sousedů pak policajti vnikli do jejího doupěte a před sebou měli scénu jak z hororu. Všude hejna much, neuvěřitelný smrad a bordel.  Uprostřed té spouště na podlaze Róza, mrtvá a napůl sežraná od hladových psů. Pomocňák, co to ten večer vykládal „U fašisty“ byl ještě hrůzou zelenej a pil rum ve velkých.

                    Bergrová bydlí na Přítokách. Každý den se oblíkne do vyšisovaného norkového kožichu, na svraštělý obličej nanese vrstvu šminek a vyrazí do Hor Kutných. Jejím obvyklým působištěm jsou knajpy „Kotor“, „U slunce“, „Sporťák“ a hlavně  náš průmyslovácký bufáč „U fašisty“. Bergrová chodí od stolu ke stolu, somruje kořalu a každému, kdo je ochotný jí poslouchat, vykládá, že je bývalou milenkou prezidenta Novotného a matkou Marie Rotrové. Když má baba správnou hladinku, dělá striptýz. V neuvěřitelně krátké době ze sebe dokáže servat všechno oblečení a ušmudlané prádlo. Když se jí to podaří, vyleze na židli nebo na stůl a rozvlní své stařecké tělo do rádoby smyslných pohybů. Pinglové už ji všichni dobře znají, takže její produkce netrvá k nemalé nelibosti hostů obvykle déle než minutu. Pak následuje obvyklá scéna, pří které je striptérka za vydatného nadávání zabalena do vlastních svršků a deportována přivolanou hlídkou VB domů na Přítoky. Představení končí, hosti, kteří to neznají si mají o čem vykládat a příslušný hospodský má zase na nějaký den od babizny pokoj. Bergrovou všichni berou jaká je. Když je náhodou střízlivá, vystupuje jako opravdová dáma, kterou asi dříve opravdu byla a když je nalitá, je sranda v lokálu.

                    Franta Kaizr -  muzikant, čundrák, velký srandista a opilec.  Toho loni sbalili policajti na Mikuláše. Ten večer dělal čerta a nadílku zakončil v poloze ležícího střelce před hotelem Mědínek. Když ho policajti probudili a chtěli po něm občanku, zareagoval Franta po svém : „ To myslíš tu červenou knížečku, žabičko zelená, tu u nás v pekle nevedeme.“ Tak policajti milého čerta naložili a vezli na záchytku. Tam měli ale ten večer  pochopitelně plno, tak, že tedy Frantu odvezou domů. Jenže Franta si nemohl najednou nějak vzpomenout, kde bydlí. Nakonec s ním jezdili hodinu po Kutný Hoře, než trochu vystřízlivěl a konečně si vzpomněl. Vykopli ho před barákem, zazvonili na manželku a ta než stačila cokoliv říct, pronesl Franta další památnou větu: „Ženo, já už jsem ti všechno odpustil, teď je řada na tobě“. 

Do konce poslední německé hodiny na průmce nám zbývá dvacet minut a my okolo Libora jsme dávno hotoví.

                 „Volové, je to poslední hodina, babu už neuvidíme, pojďte jí něco vyvýst“, šeptá zezadu Nikouš. Okamžitě mě napadá ptákovina všech ptákovin. Vzpomínám si na vyprávění Vlasty Buriana o tom, jak se učil jazyky a na jeden z jeho nádherných překladatelských oříšků. A tak jako překlad poslední věty: „Sie rechts ab und kommen direkt zur Autobahn“ píšeme jako jeden muž tento překlad: „Služka šla s bubnem a trombónem krmit krokodýly do zimní zahrady“.

            O pár minut později kónu odevzdáváme a celou záležitost pouštíme z hlavy.

            O dva dny později je nás pět pozváno do kabinetu k naší třídní. Hned je nám jasné, která bije. V kabinetě je naše mamka třídní Jarmilka Přímka, češtinářka Dubská (podle ní je v knížce Študáci a kantoři opsána postava zvaná Suchá lípa) a samozřejmě naše oblíbená němčinářka.

            „Tak Šibravo“, odhaluje mě neomylně, jako iniciátora akce Přímka „co jste napsali do závěrečné kompozice z německého jazyka?“ Opakuju znovu tu strašlivou blbinu. Přímka se náhle musí nutně otočit k oknu a mohutně smrkat. Dubské cukají koutky a  prvně za čtyři roky vidíme grimasu, která vzdáleně připomíná úsměv, načež pronese: „Ale to je pobuřující hoši.“

            Když Steinwaldová vidí, že kolegyně až zas tak pobouřeny nejsou, nasazuje ječák skřehoťák. Spílá nám do klacků  nevycválaných. Vykřikuje něco o urážce německého národa, svazu germanistů a jí osobně. Chvíli nám laje česky pak přejde plynule do němčiny a na závěr svého spektáklu žádá exemplární potrestání a satisfakci. Napadá, mě, že udělat tohle před pětatřiceti lety, už bychom mašírovali do plynové komory.

            Třídní Jarmilka se snaží celou záležitost zahrát do autu. Vykládá babizně o klukovinách a zastydlé pubertě, ale Steinwaldová je v ráži a vyhrožuje intervencí u řídi. Všechny další argumenty z jedné nebo druhé strany už postrádají logiku a tak nás Přímka vykopne na chodbu. Ještě před tím nám němčinářka jedovatě oznamuje, že z kompozice máme všichni za čtyři (přece jen si nedovolila dát všem sardel) a odpoledne, že si ji s dálkařema přepíšeme.

            Kónu jsme odpoledne přepsali a na závěr jsme se vytasili s bonboniérou, „aby se soudružka nezlobila“. Bonbóny lítaly po třídě, baba v nich dupala, řvala jak podebraná, zase žádala exemplární potrestání a satisfakci a dálkaři čuměli, protože vůbec nevěděli, o co jde.

            Poslední den před „svaťákem“ nám Jarmilka oznámila, že soudružka kolegyně si vymohla na závěrečné konferenci pro prznitele německého jazyka řiditelské důtky a dnes byla odeslána rekomanda s oznámením o tomto rozhodnutí rodičům. Počkal jsem si doma na pošťačku a „Rozsudek jménem Říše“ stopil.

            Teď už si ani nevzpomínám, jestli jsem ho kdy našim ukázal.

Trampoty s Pítrsem

            Dneska se koná na naší boudě na Rocky Tab malá slavnost. Mošna úspěšně ukončil učňák v Mladé Boleslavi, takže je co oslavovat.            Naše malá chatička, pamatující ještě, když tatíci nosili kraťasy a chodili do skauta, praská ve švech. Je tu kompletní osada a ještě asi patnáct Mošnových spolužáků. Peče se selátko a budeme narážet pivko. Čuníka jsme koupili na nuceném výseku. Na jatkách nám ho chlapi naložili do směsi koření, kde sublimoval celý týden. Ráno jsme ho přivezli na boudu a právě, když jsme ho vykládali z Mošnova fiátku, vystartoval z lesa hajný Douděra:

            „Tak se hoši ukažte, co to tady máte“.

            Viděl z dálky něco staženého a myslel chudák stará, že jsme mu picli srnčí. Ukazujeme fořtovi modrý razítko nuceného výseku na prdeli našeho nebožtíka a Douděra se chechtá jak pominutý.  Zveme ještě dobrého ducha našeho lesa na pečínku a jdeme chystat rožeň.

            Pod totemem stojí soudek piva a my se dohadujeme, jak do něj vetknout pípu. Nikdo jsme to ještě nedělal a teď stojíme nad bečkou jak opilci v Menzelových Slavnostech sněženek. A stejně jako ve výše jmenovaném filmu se hlásí pan všeuměl:

            „Dejte to sem, frajeři, jsem hospodskej synek a pivo narážím dnes a denně“, žene se k sudu jeden z Mošnových spolužáků, kterému tady všichni říkají Sovák.

            Zmocňuje se pípy, zkušeným grifem ji nasazuje na zátku, šroubuje matku a zaráží do sudu. Pípa zajede dovnitř jak po másle a prásk. Než stačí dotáhnout matici, tlak piva vyráží pípu zpět a rovnou Sovákovi do kebule. Hospodskej synek padá naznak, kdosi dotahuje pípu a zastavuje pivotrysk, který postříkal vše okolo, včetně zkrvavené oběti. Zvedáme pivního hrdinu na nohy, nakládáme na motorku a Vojta s ním maže do Janovic na pohotovost. Vracejí se asi za hodinu. Sovák má zalepené obočí, pod flastrem tři štychy a půlka ksichu mu hraje do modra. Z kapsy vytahuje lékařskou zprávu pohotovostního ranhojiče, na které stojí: příčina poranění - roztržení pravého obočí v důsledku špatné funkce zařízení na stáčení piva. Tlemíme se od srdce hospodskýmu synkovi a šerif Ben mu přiděluje protekčního panáka rumu.

            Prasátko se vesele propíká a nastala pohoda. Hrají kytary, točí se pivko a Boleslaváci se chovají, jak urvaní ze řetězu. Skáčou kolem prasete, ožírají sotva očmouděnou kůži a běhají po lese jako malí kluci.

            Kolem sedmé hodiny večer, kde se vzal, tu se vzal, najednou tu stál PÍTRS a nám všem, co ho známe poklesly čelisti. Najednou bylo jasné, že Sovákův malér s pípou dnes nebyl poslední. Pitrs je postrach osady. Ne snad, že by to byl nějaký křivák, nebo podrazák, ale je to průserář – továrna na maléry. Pokud se nenapije, je velice milý, vtipný, společenský a kamarádský kluk. Sportovec - alpinista, znalec Dolomitů stejně jako Prachovek, ale když se namaže, je s ním ouvej. Na osadě se zjevuje poměrně sporadicky, ale vždy, když dorazí, stojí to za to. Obvykle se namaže záhy a dotvrda po speciálním nápoji, kterému říká „Tesavela chudejch“. Jedná se o směs laciného vína, nejčastěji hořčáku a rumu.

            Nedá mi nevzpomenout na zážitky z loňského Silvestra:

            To jsme zase jednou z mladistvé nerozvážnosti a nerozumu pozvali Pítrse, aby s námi zakončil rok na osadě. Ten si s sebou přinesl „tesavelu“, ale my jsme ho nijak neomezovali, protože na boudě v lese si celkem vzato může dělat co chce a žádný noční výlet jsme dneska večer neplánovali.

            Jenže osadníci míní a šerif mění. Benovi se někdy kolem jedenácté zazdálo, že potřebujeme k tomu pravému vstupu do Nového roku dámskou společnost a za tímto účelem vyhlásil přesun do Čestína, vzdáleného od boudy asi pět kiláčků. Šli jsme tu trasu už mnohokrát, ale nikdy s Pítrsem, upraveným po tesavele chudých.

            Venku mrzlo jen praštělo a těch pár kiláků lesem a přes pole bylo nekonečných. Pítrs se motal, padal, válel se po zemi, utíkal nám, prostě cesta hrůzy.

            Do čestínské sokolovny jsme zcela vyčerpaní dorazili dávno po půlnoci. Po zběžném zmapování terénu jsme zpitého Pítrse, na kterém procházka na čerstvém vzduchu nezanechala sebemenší náznak střízlivění, odložili k nejbližšímu stolu. Než usnul a nablil si do klína, stačil ještě vypít, v kole se bavícím návštěvníkům všechno, co stálo na stole.

            Dechovkářský Silvestr stál za bačkoru. Známé buchty byly bůhví kde, místní sakaři koukali na naše kanady s neskrývaným despektem a když nám hospodský odmítl nalít třetí rundu, rozhodli jsme se, že potáhneme nazpět.  Probudili jsme poblitého Pítrse, který u stolu kupodivu nikomu nepřekážel a vyrazili. Venku byl snad ještě větší mráz než před půlnocí. Měsíc svítil jak rybí oko a my se ploužili s motajícím se Pítrsem po zasněžené pláni. Uprostřed pole si všimnul, že má poblité nové džíny a opilecky usoudil, že úplně nejlepší bude očistit je teď hned tady a vydal se plížením vpřed. Zvedli jsme ho, on zase upadl, zase se plížil, zase jsme ho zvedli, utekl nám, my ho chytili, padl naznak a plazil se po zádech, když prý nesmí po břiše, běhal po čtyřech a snažil se Mošnu kousnout do holeně. Pak vylezl na osamělou hrušku u remízu, kde se rozhodl provést traverz severní stěnou a hulákal, ať mu podáme mačky a cepín. Setřásli jsme ho se stromu, zase utekl, my ho lapili a pořád dokola.

            Rázujeme po silnici, sbíráme padajícího Pítrse, vlevo les, vpravo les a moc se těšíme do teplíčka. Asi po hodině pochodu nám les připadá čím dál míň povědomý a začíná být jasné, že jdeme blbě. Stromy končí a přicházíme k hájovně. Teď už bezpečně víme, že nic takového na cestě do rodného city není. Před námi v dálce svítí několik světýlek a víme zcela určitě, že Janovice to nejsou.  Novodur odchází k hájence, kde ještě svítí okno, aby se zeptal na cestu. Ťuká na okýnko, v kterým se objevuje chlap v tílku, s brokovnicí v ruce.

            „Prosím vás, my jsme asi zabloudili, jdeme z tancovačky, z Čestína do Janovic a ňák se nám to nezdá.“

            „Vidíš támhle ty světla, blbe, to jsou Zbraslavice“, zahuláká ozbrojený tílko a práskne oknem.

            Pokoušejí se o nás mdloby. Urazili jsme několik kiláků s ožralým Pítrsem, v mrazu a úplně opačným směrem. Jak jsme se, tak motali s opilcem po poli, přestali jsme hlídat azimut a nevědomky vykroužili velikánský oblouk. Aniž jsme si to uvědomili, šli jsme místo do Janovic na opačnou stranu. Rázujeme zpátky. Pítrs začíná střízlivět a stará se, kdeže se to nacházíme:

            „Je to možný, kdybych tu zabloudil já, ale vy, takoví čundráci, to neznáte za ty léta cestu do Janovic?“

            V této chvíli jsem musel podržet Mošnu, protože to vypadalo, že Pítrsovi urazí palici.

            Domů jsme dorazili v pět ráno, to už byl Pítrs úplně střízliv. Rozloučil se, poděkoval za příjemný večer a ujistil nás, že zas někdy na osadě ukáže.

...... a teď je tady. Z kola sundává bágl z něj vyndává hořčák, rum a vyrábí „tesavelu“. Ujišťuje nás, že ráno v šest musí sedět ve vlaku, odjíždí lézt do Alp. Dlouho prý se nezdrží.

            Večer se rozjíždí ve svižném tempu. Boleslaváci chlastají jak zasypaní a prasátko se za režijního dohledu Dědka nádherně propéká. Kluci ukrajují a cpou se, až mají boule za ušima. Hajný Douděra tluče špačky na židli v boudě a drží dozor nad jedním z oslavenců, který nezvládl hodokvas a upadl do deliria. Předtím mi ale chlapec stačil rozšlápnout stetsona, povalit kamna a ulomit si nožičku od brejlí, které si vzápětí narval do huby, aby prý je přes noc neztratil.

            Opatrně sledujeme Pítrse. Ten se pomalu, ale jistě dostává na hladinku. Kluci z Boleslavi ho neznají a on si s každým novým kamarádem mohutně přihýbá na přátelství. Průběžně ho upozorňujeme, že v šest ráno musí být na nádraží, ale jeho to už evidentně nešanuje. Hážeme si korunou, kdo ho dostane na starost a dopraví domů. Vyžírám si to já a Novodur. Hezky nás to sejří, ale na druhou stranu nemůžeme nechat osadního opilce, aby se někde přizabil na kole. Ten ve dvě ráno konstatuje, že má dost a chystá se na cestu. Než dojde od ohně k boudě, kde má opřené kolo, hází dvakrát tlamu a je znát, že je v kondici. Vláčíme Pítrse a kolo přes les k silnici. Je to klasika. Pítrs se válí po zemi, naráží hubou do stromů, padá do křoví a huláká. Ten kilák k silnici jdeme skoro hodinu. Jakmile Pítrs ucítí pod nohama asfalt, stabilizuje poněkud krok a rve Novodurovi kolo z ruky, že dál pojede. Než mu v tom stačíme zabránit, rozjíždí se dolů kopcem směrem k Janovické Lhotě. Po nějakých dvaceti metrech chytá vrtuli a hází strašlivou držku do štěrku na krajnici. Makáme k němu a hýžděmi štípeme kulatinu. Pítrs leží naprosto bezvládně xichtem na silnici a nejeví známky života. Otáčíme mu hlavu a vidíme roznejtovanej ciferník, z kterého se řine krev jak z vola. Novodur škrtá sirkou, abychom posoudili rozsah škod. Vtom se opilec probere z mrákot a začne se chechtat jak šílenec. Snažíme se utřít s rozbitý huby krev. Pítrs nám nadává a sfoukává sirky, kterýma si svítíme. Stavíme ho na haxny, které se okamžitě rozjedou jak na ledě, Pítrs zase padá, my na něj. Teď už je odřený i Novodur a nadává mu do debilů a kreténů. V 04,30 opíráme Pítrse u dveří jejich domu, zvoníme a prcháme. Ať si tu opici vyžere blbec sám.

            Za týden jsme potkali Pítrse v hospodě. Vyprávěl, jak to ráno, když mu přišli rodiče otevřít, ho ještě hezky za tepla naložili a odvezli k doktorovi. Ten šil tu noc další rozbitej ciferník. Ještě že si Pítrs nepamatoval, kde se mu to stalo. Z výletu do Alp samozřejmě nebylo nic.

Udržujte lidové tradice, aneb soudce Lynch

            Je podvečer 5. prosince, svátek má Jitka a to znamená, že se bude nadělovat. Bob si to letos potřebuje vyřídit za celoroční ústrky s dcerunkami, které mu již lehýnce přerůstají přes hlavu a nás kamarády požádal, abychom mu v tom pomohli. Já jsem celý týden v práci vyráběl mikulášskou čepici, berlu mrazilku, pro manželku Věru andělská křídla a další rekvizity. Čertí převleky si Bob a Igor vyrobí sami.

            To, co k nám přišlo o půl sedmé vypadalo jako čerstvě exhumovaná zombie. Mělo to rozervaný kožich s chlupem neznámého zvířete, na levé hnátě kopyto, ksicht zmalovaný jak z hororu, na nose přilepenou lebku z vrány, ježatou palici a zakroucené rohy. Až když nestvůra promluvila, poznali jsme Haďáka Igora.

            Než se podařilo uklidnit mojí máti, která přišla čertovi otevřít, dostavila se další kreatura. Bob byl opásán řetězy, jak skinhead, ovšem vedle Igora vypadal jako dalskabátskej Trepifajxl. Než si Věra udělala andělský obličej, navlíkla se do záclony, chemlonové paruky a papundeklových křídel, stačil se Bob zmalovat jejíma šminkama tak, že si s Haďákem v ničem nezadal .

Já mám na sobě hábit z prostěradla, na hubě mikulášskou škrabošku a skoro nevidím .

            Vyrážíme do ulic. Když jsme procházeli přes náš dvorek, vlčačka Bára, která normálně dáví pošťáky a zapisovače elektriky bez varování, stáhla ocas a zajela střemhlav do boudy tak, že ji málem rozvalila.

            Nadělovat začínáme u Boba. Dcerky se tvářejí kysele a vůbec nevypadají, že by je nadílka nějak moc vzrušovala. Když pak mladší Petra na Bobovo blekotání, zdali byla hodná, odpovídá: „hele, nech toho, tati“, dáváme si panáka, vyklízíme pole a vyrážíme dál.

Tak první štace nám příliš nevyšla.

            Další už jsou daleko lepší. Čerti získávají s přibývajícím množstvím odpitých štamprlat patřičný respekt, zvlášť u těch nejmenších. Chrastí řetězy a vyrážejí strašlivé neartikulované zvuky. Ještě nikdy jsem v dětských tvářích neviděl tolik děsu. Igorova havraní lebka působí obzvláště hrůzostrašně a nebožátka, která jsou navíc ještě vetknuta do pytle, se povětšinou pomočují a nelze rozhodně mluvit o romantice s odříkáváním básniček a zpíváním národních popěvků. Snažím se rohatce mírnit, ale vše marno. Chlapci se prostě rozhodli udělat z nadílky thrihler. Zvláště Bob se v jakési zvrácené satisfakci za nepodařenou nadílku doma opravdu překonává. U Vojty Kubíčka jsem prvně a asi naposled v životě viděl běhat děti po stropě.

            První malér se koná u Honzy Mládka. Ten nahlížel přes rameno čertovi peskujícímu synátora tak nešikovně, že když se Bob náhle nečekaně narovnal, narval milému Honzovi roh rovnou do oka. Honza leží na kanapi, drží si oko a řve úplně stejně jako syn. Prcháme s omluvným breptáním z baráku a až na ulici slyšíme dvojhlasné kvílení. (Ještě ten večer vezla manželka Honzu na pohotovost. Když jsem ho po pár dnech potkal s flastrem přes oko, radostně sděloval, že má sice natrženou rohovku, ale jinak je to docela fajn. Je na nemocenské a může chodit o vycházkách na pivo. Problémy byly pouze s pohotovostním doktorem, který mu chtěl brát krev, když  Honza jako příčinu poranění uved, že ho čert trknul rohem). .

            Pokračujeme v nadělování. Čerti už pomalu zapomněli na zmrzačeného Honzu a jsou v ráži. Anděl utěšuje šokovaná děcka, já laskavě žehnám, zkrátka jde to jako podle scénáře. Kdeže jsou rozpaky první nadílky.

            Další povedený kousek předvedli pekelníci u Neťuků, kde vtrhli při štvanici za prchajícími dětmi až do obýváku. V křápech od bláta a škváry se proběhli po světlém bukláku a když se jim podařilo připočůrané a hrůzou řvoucí ratolesti zahnat do kouta, otočil Igor naruby pytel, z kterého se vysypalo tak dvě kila ornice, která tam zbyla po bramborách. Čerti se v hromadě hlíny několikrát prošli, čímž ji dokonale aplikovali do koberce. Bobovi se ještě povedlo rozšlápnou stínidlo lampy, kterou skosili při štvanici a bylo naděleno. Neťukovi byli neobyčejně rádi, že to mají za sebou.

            Všude, kde se objevíme panuje neuvěřitelný chaos. Nezletilci řvou jak při očkování, sousedi se chodějí dívat a ptát, kde, že to vraždějí děti, psi štěkají jak pominutí, rozsvěcují se okna v ulicích a ječící dětská kohorta, která za námi táhne od domu k domu atmosféru, podobnou nepokojům v Ulsteru dokonale dokresluje. O tom, že dětičky pouliční scény opatří silně militantní atmosférou jsme se měli přesvědčit za několik málo okamžiků.

            Z davu se ozývají výkřiky jako: „Mikuláš je kretén“, „kde jste sebrali toho vypelichanýho anděla“, apod.

            Čerti mávají řetězy a snaží se odhánět nejodvážnější výtržníky. Dav se dostává do varu. Haláni po nás metají dělobuch a prskavky. V jedné chvíli se jim podařilo podpálit Haďákův kožich, takže nebohý satanáš se musel vyválet v kaluži, což vlilo malým agresorům vervu do žil a pouštějí se do nás s krvelačnou chutí.

            Syrovým vajíčkem dostal jako první do kebule Bob. Vzápětí jsme prodělali kobercový nálet. Kde vzali dětičky tolik syrových vajíček není jasné, ale není čas o tom přemýšlet. Na škrabošku mi přistál šrapnel a slizký žloutek dírou pro levé oko zatýká pěkně dovnitř. Nejvíc zásahů dostává běloskvoucí Věra, kterou si bojůvka vybrala pro snadné zaměřování. Ve chvíli je olepená jako když prošla slepičí kloakou a zdaleka už andělsky nevypadá. Teď už je celkem jedno, kdo je mikuláš, čert, či anděl. Tečou po nás žloutky a dětičky řvou nadšením.

            Najednou zařve i Bob, dostal do zad šutrákem prdu, až upadl. Dav nás na volném prostranství před školou (jak symbolické) zcela obklíčil a mě se okamžitě vybavují v hlavě scény z filmu „Byl jsem lynčován“.

            Nejodvážnější z grázlíků si vyběhl až k andělovi a nakopnul ho zezadu do holeně. Věra zařvala bolestí a leknutím, přičemž použila slovo, za které jsem kdysi klečel v koutě a nesměl týden na fotbal. Mladý útočník se ale přepočítal v odhadu vzdálenosti, a tak když probíhá kolem Boba, dostává koňara na červenou kartu. Kluk se rozplácne na špinavý ulici a je náš. Čerti ho okamžitě svazují řetězy, mladík řve jak pominutý a sprostě nadává. Dav najednou ztichne a čeká, co se bude dít. Teď, když už začalo lítat kamení, to přestala být sranda. Bob s Haďákem na sebe kývnou, čapnou kluka za nohy a ruce a mrsknou s ním do nejhlubší louže, kde ho několikrát protáčejí. Mladej se hrabe na nohy, chvíli nevěřícně čumí, co se mu to přihodilo, pak utře z pusy bláto a strašlivým desetiletým hlasem zařve: „ Bijte jééé!!!“

            Mažeme jak cukráři. Prcháme před řvoucí bandou školních dětí, který po nás metají šutry a řvou nadávky, z nichž některý ani neznám. Teď už je veškerý odpor zbytečný, nechceme-li, aby tekla krev.

            Z posledních sil dobíháme k Béďovi Bílkovi, který když vidí, kolik uhodilo, okamžitě za námi zamyká a pouští psa. Jsme v bezpečí a děkujeme za záchranu holých životů.

            „Tak, když už jste tady, tak pojďte nadělovat, volové“, zve nás dál Bedřich. Vůbec si nevšimnul, že máme s sebou i ženu.

            Potácíme se do kuchyně, kde stojí, jako stupínky vyrovnané, Béďovy děti. Paní Bílková vysvětluje, kdo je anděl, kdo mikuláš a kdo čerti. Děti si nás zprvu nedůvěřivě prohlížejí, aby se po chvíli začaly zcela bezostyšně smát. Čerti sice zkouší zase to svoje „budliky a mulisy“, ale už to nezabírá. Nakonec nadílku zachraňuje Béďa, když mocným hlasem zařve: „Ticho, haláni a modlit se!“

            Děti odříkávají napůl pusy „můjstrážníčka“ a koutky jim vesele cukají. Rozděluji nadílku a odcházíme do předsíně. Tam nám už Béďa připravil zrcadlo a my nevěřícně zíráme na čtyři otrhané, oválené, ohořelé a od vajíček olemtané kreatury. Teď už nám nezbývá nic jiného než se tomu taky smát. Chechtáme se jak prdlí, navzájem si vychvalujeme make up a Béďova žena nám pomáhá vysvléct se ze zaneřáděných hadrů.

            Naši katani se už dávno rozešli sledovat večerníček a my končíme u piva a slivovičky za jedním stolem s Bílkovými a jejich dětmi.

Nakonec to nebyl zase až tak špatný závěr večera.